Únosy duší
Sklenka něčeho velmi dobrého, posezení s přáteli, kapku proti stresu, malé ještě nikoho nezabilo, jen si dej, vytráví Ti…… Kolikrát za den, týden či měsíc zazní podobné nabídky všude kolem nás. Kolikrát odoláme, kolikrát a hlavně proč neřekneme ne. A proč bychom měli? Jsme zdraví, chutná nám, tak co, každý si dá, proč bych nemohl zrovna já? Alkohol podávaný v malém množství je léčivý. Tak na zdraví. Na setkání, na úspěch, na výročí, na štěstí, na oslavu, na žal, jen tak, proč ne, zajdeme si na jedno, dáme řeč…..
Kocovina. Všem známá jako vedlejší působení nadměrného pití alkoholických nápojů. Kocovina k mejdanům patří, jaksi se s ní počítá, umíme s ní žít, víme jak na ni. Samaritán, Prevento, Vyprošťovák, silný vývar, trochu spánku a můžeme pokračovat. Že to takhle táhneme už deset dní v kuse? Co na tom, co je Vám po tom, je to přece můj život, ty mi na to nedáváš, nech si ty blbý kecy, a radši nalej, ať nám ta práce pěkně odsejpá, ráno jsem zaspal, včera jsme to nějak přehnali, v jednu mě prý dovez taxík. Skočíme pak na jedno, mám žízeň jako trám, a to je teprve deset.
Závislost? Takhle že to začíná? Ranní desítka na spravení a malá slivovička mě má jako dostat do odmašťovny? Komu by se ráno neklepaly ruky, sem se včera přece tak nadřel, a dneska nadřu zas, tak ještě do druhé nohy a jde se na věc. Večer se zastav do hospody, tam to dořešíme. Jo přijdu střízlivý, neboj se, desítka se přece nepočítá. Ať už je deset, na sváču se mi tam chladí jedna dvanáctka, k polívce akorát, přece to nezapiju vodou, jemně perlivou.
Nemoc v rodině? Jak moje stará, už mě s tím sere, jemně perlivou, kdyby si radši jednou pořádně přihla, aspoň by s ní byla nějaká sranda, když už musíme spát každý sám. Prý kdo to má porád čuchat ten smrad z chlastu. Dnes jsem jí slíbil, že natřu plot, no tak to neklapne, musím za Fanouškem do Hanyša, zapíjí synka, tam nemůžu chybět. Stará? Ta to pochopí, koupím karton jemně perlivé, barvu opřu o ten plot, jako že se na to chystám, děcko se přece musí pořádně zapít. Ty svoje jsem zapíjel měsíc. A jak hezky rostou. Stará včera něco blekotala o absenci fotra v rodině, a že s tím dřívím v lese neví rady, haranti jedni, říkala, myslím. Kdo to má porád poslouchat, furt dokola, jedno a to samý, že ju to baví, v jednu v noci. Na oběd mi zabalila kabanos a starej chleba, prý si můžu namočit do toho rumu, co mám schovanej ve filcáku za dveřma co vedou do sklepa, tam co si jednou rozbiju hubu, když tam budu chodit třikrát za hodinu, no přesně tam, kam chodí to „Dříví v lese“, o kterym pry ani nevím, že ho mám. Jak to ta stará myslela, ta je ale blbá, měl bych z ní tu blbost vymlátit. Přesně jak to říkal tchán, co se uchystal už v padesáti. Preventivně, aby věděla jak se chovat k hlavě rodiny. Rodina, pry su její černá ovce. Hovno ovce, hovno rodina, Franto nalej, jak že je terpv dvanáct, do večera času dost, to stihneme, nekecej a nalej.
Rozvrat rodiny, narušení vztahů, vyhazov z práce, podlomené zdraví, degradace osobnosti, ztráta sebeúcty, identity, stres, smutek, sebelítost, třes, odpad, dno a co dál doktore? Ještě stále se nás to netýká? Ne. Ještě pár časů ani nebude. Dokud budeme mít na chlast, dokud jej udržíme v ruce, dokud ho bude tělo přijímat, dokud nám samo nevypoví službu a neřekne ne v podobě zvratků, dokud si budeme nalhávat, že ve stolici je přece červené víno, že to přece nemůže být krev, kde by se tam vzala, dokud nad námi bude stát někdo, kdo nám umetá alkoholovou cestičku, závislost si prostě nepřipustíme. Nám se to přece nemůže stát.
