Sny

Havířov, město květů, plný slunce, oslav, zábav, lidí, stánků, víkend u dávné kamarádky, spolužačky, z učiliště, dlouhá léta jsme se neviděly ani neslyšely, její známí byli i mí známí, slovo dávalo slovo, pivo teklo proudem, nemohlo to jinak skončit. Byla jsem na mol. Nohy vážily tunu, jazyk se pletl snad víc než já, celé tělo bylo jak pytel brambor. Ty že nepiješ, jo? Vždyť z tebe táhne jak ze sudu, no táhne, birel, lhala jsem sama sobě, a všem ostatním, a nevěděla, za co se dřív stydět. Za to jak vypadám, nebo za to, jakou politování hodnou osobou jsem. Strašný pocit, strašný stav, nepředstavitelná depka, smutek, beznaděj, propad, děs, hrůza. Poslední, výše uvedené bylo tak intenzivní AŽ MĚ TO KONEČNĚ PROBUDILO. Pyžamo durch, na čele pot, v hlavě nepředstavitelný chaos a zmatek, STŘÍZLIVÁ, STŘÍZLIVÁ, STŘÍZLIVÁ.

Je tomu pomalu dvanáct let, co jsem dokončila léčbu v našem Červeném Dvoře, od té doby abstinuji, čtvrtletně navštěvuji Centrum duševního zdraví v Jeseníku, primáře Novotného, dám si svůj antabus, vystudovala jsem VŠKE, Ekonomii, management se zaměřením na Cestovní ruch, v srpnu pojedu do našeho Červeného Dvora na jednu z dalších milovaných opakovaček, abych Vám všem řekla, včetně pacientů, kteří tam byli, jsou a budou, že nikdy v životě nepřestanu být celému Červenému Dvoru VDĚČNÁ, a panu Vlnieškovi nikdy nepřestanu posílat růži. VDĚČNÁ za to, že se mi o chlastu i po těch letech abstinence ještě zdá, protože není lepší terapie, než si tím hnojem projít ve snu, hezky a ode dna znovu, se vší parádou. S tou nejhlubší úctou Vaše Daniela Nogová